Tomáš Bednář je triatlonista, který se u tohoto sportu drží už od roku 1994. Zažil dobu Favoritů, klipsen a tréninků bez wattmetrů i aplikací, právě díky tomu má na triatlon jedinečný nadhled. V rozhovoru vzpomíná na svůj úplně první závod v Jihlavě, mluví o tom, proč ho triatlon nepustil ani po třiceti letech, a vysvětluje, co z něj dělá sport na celý život. Nechybí ani jasné hodnocení IRONMANu v Hradci Králové, který Tomáš řadí mezi absolutní top sezony.
Pamatuješ si moment, kdy jsi poprvé slyšel o triatlonu?
Poprvé jsem o triatlonu slyšel v roce 1994. Tehdy to ještě nebyl sport, o kterém by se mluvilo na každém rohu – závodů bylo málo, informace se sháněly složitěji a vybavení bylo často „co dům dal“. Možná právě proto mě to tak zaujalo. Triatlon tehdy působil jako něco nového, trochu dobrodružného a hlavně úplně jiného než klasické závody v jedné disciplíně.
Co tě na triatlonu zaujalo natolik, že jsi se rozhodl ho zkusit?
Nejvíc mě bavila pestrost. Triatlon není jen kolo nebo jen běh – pořád se střídají disciplíny, tréninky, typy zátěže i prostředí. Člověk se tolik neutaví stereotypem a zároveň je to komplexní výzva: musíš zvládnout tři sporty, přechody, rozložení sil i práci s hlavou. A to mi sedlo.
Jak vypadaly tvoje úplné začátky – vybavení, trénink, první závody?
Bylo to hodně jednoduché. Měl jsem silniční kolo Favorit, klasické klipsny a v podstatě jedny boty na všechno. Žádné karbonové rámy, žádné wattmetry, žádné speciální triatlonové tretry nebo aero vychytávky. Trénovalo se hlavně poctivostí – člověk šel, odjel, odběhal. Dnes to zní úsměvně, ale tehdy to byla realita. A mělo to svoje kouzlo: o to víc sis vážil pokroku, protože nepřišel „z techniky“, ale z práce.
Jaký byl tvůj první triatlonový závod – kde se konal a jaký z něj máš dodnes pocit?
Můj první závod byl v roce 1994 v Jihlavě. Plavalo se v bazénu Demlova a distance byla 0,8 – 20 – a běh. Zajímavé bylo, že po plavání se startovalo Gundersenovou metodou – tedy podle toho, jak kdo doplaval, ne hromadně. Výsledek už si přesně nevybavím, ale pamatuju si atmosféru a hlavně pocit: nervozita, očekávání, zvědavost… a pak obrovská radost, že jsem to dal a že mi to dává smysl. První triatlon člověka buď odradí, nebo chytne – mě chytl hned.
Jak těžké pro tebe bylo zvládnout všechny tři disciplíny?
Upřímně – hned od začátku to bylo celkem v pohodě. Neříkám, že to bylo bez námahy, ale jako celek mi triatlon sedl. Spíš než „zvládnout“ bylo důležité naučit se rytmus závodu a rozložit síly, aby člověk neodpálil jednu část a pak netrpěl zbytečně zbytek.
Měl jsi už před triatlonem sportovní minulost – plavání, kolo nebo běh?
Ano, měl. Dělal jsem závodní plavání, i když ne kraul, ale prsa. To je docela typické: člověk má vztah k vodě, ale triatlon tě stejně časem dotlačí k tomu, aby sis kraul osvojil pořádně, protože je nejefektivnější. Každopádně voda pro mě nebyla úplně cizí prostředí, což je velká výhoda.
Která disciplína ti na začátku dělala největší problém a proč?
Určitě běh. A mám to tak v podstatě dodneška. Je to dané i mojí postavou a tím, jaké mám dispozice. Na kole a ve vodě se dá „schovat“ víc věcí, běh je v tomhle nekompromisní. Když se člověku běh netrefí do těla, hned to pozná. Na druhou stranu mě právě běh naučil trpělivosti a disciplíně.
Jak se tvůj přístup k tréninku změnil od prvních sezón do dneška?
Základ se moc nezměnil. Vždycky jsem to měl postavené na tvrdé práci a konzistenci – udělat, co je potřeba, i když se zrovna nechce. Co se změnilo, je struktura: dnes mám víc kvalitních a kratších tréninků, které mají jasný účel. Dřív se hodně „objíždělo“, dnes víc přemýšlím nad tím, kam mě který trénink posune.
Co tě na začátku nejvíc motivovalo pokračovat – výsledky, komunita, osobní výzva?
U mě to byly hlavně výsledky. Když vidíš, že se posouváš, zlepšuješ se a ta práce něco přináší, je to silná motivace. Samozřejmě komunita a atmosféra závodů jsou důležité, ale u mě byla hlavní hnací síla touha být lepší než včera.
Byl moment, kdy jsi chtěl s triatlonem skončit?
Co tě tehdy podrželo?
Ano, takový moment přišel. Bylo to v době, kdy už mě nenaplňovalo závodit v České republice – měl jsem pocit, že se to opakuje. Stejné tratě, stejné prostředí, stejný rytmus sezony. A právě tehdy mě vrátilo zpátky to, že jsem objevil zahraniční závody na krásných místech. Najednou to nebyl jen výkon, ale i zážitek, cestování, atmosféra a nový impulz.
Jaký byl tvůj největší „aha moment“, kdy sis řekl, že triatlon je sport, kterému se chceš věnovat naplno?
To aha moment bylo vlastně jednoduché: spojení tří disciplín v jednu. Ta kombinace mě baví pořád. Každá disciplína je jiná, každá má jinou dynamiku a vyžaduje jiné dovednosti. A právě různorodost tréninků i závodů mi sedla natolik, že jsem věděl, že u toho zůstanu.
Máš za sebou spoustu závodů po celém světě. Víš, na kolika triatlonových závodech jsi startoval?
Za 31 let je jich strašně moc. Spočítané to bohužel nemám. Ale upřímně – nikdy jsem to nepotřeboval vědět přesně. Když se ohlédnu, je to velký kus života: závody, přípravy, cesty, lidi, zážitky. A to je na tom možná nejhezčí – že se ti to neskládá jen do čísel, ale do vzpomínek.
Co říkáš na hradecký závod?
Fantastický závod. Skvělá atmosféra i organizace – pro mě TOP závod roku. Opravdu nemá chybu. A upřímně mě baví, že už po dvou ročnících je vidět, jak je to profesionální a „světové“. Je neuvěřitelné, jak rychle se ten závod dostal na úroveň, kterou bych čekal spíš u akcí s mnohem delší historií.