Některé příběhy nejsou o medailích, časech ani výsledcích. Jsou o tom, jak člověk změní pohled sám na sebe. Když dnes Petra stojí na startu triatlonu nebo překážkového závodu, působí sebejistě. V cíli rozdává úsměvy, na sociálních sítích motivuje další sportovce a pro mnoho lidí je symbolem odvahy. Přitom sama přiznává, že ještě před několika lety byla úplně jiným člověkem. „Dlouho jsem nosila protézu. Chodila jsem v dlouhých rukávech a snažila jsem se, aby si mojí ruky nikdo nevšímal. Nebyla jsem sama se sebou srovnaná. Koukala jsem spíš do země než před sebe.“ Dnes o sobě mluví úplně jinak. „Kdybych se měla představit jedním slovem, řekla bych sportovec. To mě vystihuje nejvíc. Sport je se mnou celý život.“
Dětství bez výmluv
Láska ke sportu nevznikla náhodou. Petra vyrůstala v rodině, kde byl pohyb naprostou samozřejmostí. V zimě lyže nebo brusle, v létě kolo, turistika a dlouhé výšlapy.
„Naši nás vedli k tomu, že se jde ven. Nikdy jsme neseděli doma. Sport nebyl povinnost. Prostě patřil k životu.“
Ještě důležitější ale bylo něco jiného.
„Nikdy mě nevychovávali jako někoho, kdo něco nemůže. To, že mám jednu ruku, doma nikdo neřešil. Neříkalo se: to nejde. Říkalo se: zkus to.“
Právě tahle věta se jako červená nit vine celým jejím životem.
Jeden pohled změnil všechno
Rok 2015. Kamarádka ji přemluvila, aby se jela podívat na Gladiator Race.
„Přijely jsme na louku a všude byli lidé od bláta. Přelézali překážky, skákali do vody, lezli po lanech. A kamarádka mi říká: Petro, podívej. Tohle je přesně pro tebe.“
Petra se směje. „Vůbec jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Ale přesně v tu chvíli jsem si řekla: Jo. To musím zkusit.“
Z jednoho závodu se postupně stal nový život.
Nejdřív závodila. Později začala pomáhat organizátorům. Prošla registracemi, obchodem, překážkami, cílem i zázemím závodu. Gladiator Race se stal místem, kde našla nejen sport, ale i přátele.
„Dneska už Gladiator není jen závod. Je to komunita. Rodina. Kus mého života.“
Ve 41 letech do bazénu
Když přišel triatlon, čekala ji disciplína, ze které měla největší respekt.
Plavání.
„Začala jsem plavat až ve jednačtyřiceti letech. Do té doby jsem vlastně neuměla plavat tak, jak je potřeba pro triatlon.“
První závody zvládla silou vůle.
„První triatlon jsem nějak odplavala. Pak mi kamarádi řekli, že příště už musím uplavat celých sedm set padesát metrů. Tak jsem začala jezdit na tréninky. Učila jsem se úplně od nuly.“
Dodnes říká, že právě voda je disciplína, kde handicap cítí nejvíc.
„Na kole si spoustu věcí přizpůsobím. Běh už mám za ty roky naučený. Ale ve vodě jedna ruka prostě chybí. Tam ji člověk cítí nejvíc.“
Přesto právě plavání ukázalo její největší přednost.
Nevzdává se.
„Když jsem se to nenaučila jako dítě, tak se to naučím jako dospělá.“
Nejtěžší závod se odehrává v hlavě
Na otázku, co je na triatlonu nejtěžší, neodpovídá ani plavání, ani dlouhé kilometry.
„Hlava.“
Před každým závodem si všechno přehrává dopředu.
Kde bude depo.
Kudy se poběží.
Jak půjde plavání.
Co bude následovat po výlezu z vody.
„Musím vědět, co mě čeká. A hlavně si pořád opakuju: krok za krokem. Neřeš celý závod. Jen ten nejbližší krok.“
Stejnou strategii používá i v krizových chvílích.
„Když přijde panika nebo strach, snažím se uklidnit dýchání. Říkám si, že nemusím zvládnout celý závod právě teď. Stačí zvládnout ten další krok.“
Hradec, na který se nezapomíná
V roce 2024 se postavila na start IRONMAN 70.3 Hradec Králové.
Domácí závod pro ni znamenal víc než jen další start.
„Největší respekt jsem měla z plavání v Labi. Hlavně z části proti proudu. Pořád jsem přemýšlela, jestli stihnu limit.“
Pak ale přišel okamžik, na který nikdy nezapomene.
„Lidé stáli na mostech a křičeli na mě. Povzbuzovali mě, ať plavu dál. To byla neuvěřitelná energie.“
Stejně silně vzpomíná na běžeckou část.
„V Hradci jsou fanoušci skoro všude. V centru města vás ženou dopředu každým metrem. To se nedá popsat. To člověk musí zažít.“
Po doběhu přišla další silná chvíle.
Jako jedna z ambasadorek závodu dostala prostor promluvit do mikrofonu.
„Byla to obrovská čest. Najednou někdo vyprávěl můj příběh. Uvědomila jsem si, jak dlouhou cestu jsem ušla.“
Největší vítězství?
Petra se usměje. „Nejsou to medaile.“ Za největší odměnu považuje úplně něco jiného.
„Lidé mi píšou, že kvůli mně začali sportovat. Že šli na svůj první Gladiator Race. Že se přihlásili na triatlon. To je pro mě strašně silné.“
Právě tehdy si uvědomuje, že její příběh dávno není jen její.
Sport mi dal sebevědomí
Na konci rozhovoru padne jednoduchá otázka.Co ti sport dal?
Odpověď přichází bez přemýšlení. „Sebevědomí.“
Pak pokračuje.
„Dřív jsem se schovávala. Dneska už ne. Přijala jsem sama sebe. A myslím, že právě tohle je moje největší vítězství.“
A kdyby měla jednou větou říct, co by si lidé měli z jejího příběhu odnést?
Tentokrát neváhá ani vteřinu.
„Nevymlouvejte se. Každý někdy začínal. Nikdo se nenarodil jako Ironman. Důležité je udělat první krok. Výmluvy sem nepatří.“